Při jízdě na kole si sice nemůžu přečíst ranní noviny, ani se v duchu sázet, zda dnes nastoupí člověk mluvící polsky či slovensky nebo ne, zato si snadno povšimnu, že prodejce Irish Independent se dnes posunul o jednu křižovatku dále a jeho místo zaujala snědá žebračka v dlouhé sukni a šátku na ramena. Dle oblečení a chování poznávám, že nejde o přistěhovalkyni z Indie či okolních států. Tato žena nemluví, jen chodí okolo aut čekajících na zelenou a prosebně natahuje ruce svírající papírový kelímek od kafe. V duchu přemýšlím, kolik dobrosrdečných řidičů asi stáhne okénko, zašátrá v peněžence a oželí několik centů pro člověka, který nejspíš neumí ani poděkovat, neboť slovo „děkuji“ neslyšel ani v mateřském jazyce, natož v angličtině.
Podobné myšlenky mě napadají při procházce centrem Dublinu – podobně jako v Praze zde nalézám žebráky posedávající zejména na mostě či v rozích domovních vchodů, s papírovým kelímkem před sebou, čekající na milosrdenství kolemjdoucích. Na rozdíl od českého hlavního města však ostatní chodci nepředstírají, že jsou žebráci neviditelní, a najdou se i tací, kteří těmto promrzlým osobám koupí kafe, případně je zavedou k nejbližší pobočce některé z charitativních organizací. Otázkou pro mě zůstává, zda je podobný osud tím, čeho dotyční „pouliční prosebníci“ chtěli dosáhnout.
Večer si doma zapnu internet a projíždím denní zprávy z Internetu – na českých, irských i britských serverech. Znovu a znovu mě dostávají články o diskriminaci Romů u nás. Z vlastní zkušenosti vím, že v Čechách existují aktivní hnutí usilující o vymýcení tmavších spoluobčanů z území nazývaného Bohemia, přesto však mám podezření, že některé z akcí, médii popisovaných jako „rasistické útoky“, jsou spíše pokusem ukázat na konkrétní událost (kterých se nezřídka odehrávají desítky měsíčně, a dostat alespoň některé z nich do médií) postihující konkrétní občany, kteří se pak mohou snadněji ucházet o azyl v některém z dalších evropských států. Naděje na lepší život a snadněji získané peníze je poměrně velká. Naráží však na jeden z velkých problémů – neznalost jazyka a mentality vybrané země.
Když Čech přijede do Dublinu, musí zpočátku překonávat nemalé překážky – od cestování MHD až po způsob komunikace, v němž není někdy snadné rozeznat skutečnou zdvořilost od mírného sarkasmu. Paradoxně je to snazší, pokud dotyčný nemá zázemí mateřského jazyka, ale naopak je nucen učit se (do)rozumět v práci i v soukromí. Romové však přijíždějí ve skupinkách (rodiny, přátelé) a jejich schopnost jednat za sebe je pramalá. Přesvědčila jsem se o tom v jedné z irských nemocnic, kam jsem byla přizvána jako interpret. Romská matka přivedla své dítě k pediatrovi na žádost třídní učitelky. Dítě bylo, nejen ve školních znalostech, zjevně pozadu, avšak matka nedokázala ani v rodném jazyce (v tomto případě v jazyce českém) formulovat, co jí bylo třídní učitelkou sděleno. Po osmi letech života v Irsku je hrdá na to, že dokáže sama obstarat nákup v supermarketu. Čím se zde živí, jsem se raději neptala.
Je třeba přiznat, že Dublin je na přistěhovalce nejen zvyklý, ale i připravený. Diskriminaci českého typu (obsahující protesty a násilí) jsem zde zatím nenašla. Pokud se romská (či jiná) osoba dostane do irského sociálního systému (obdrží Personal Public Service Number, obdobu našeho rodného čísla), je s ní zacházeno jako s občanem irské republiky. Potíže nastávají se znalostí irských a evropských zákonů, které osoba nemluvící anglicky nemá možnost získat. To ji však neomlouvá – jakožto osoba považovaná za irského občana (i když ne se všemi občanskými právy) má povinnost se s nimi seznámit. Pokud neovládá dostatečně anglický jazyk, má právo požádat o služby interpreta.
Sny a naděje, přivádějící cizince do této země, jsou často postaveny na nepevných základech. Mentalita Romů je svébytná a z jistého pohledu i obdivuhodná, přesto však i zde naráží na úskalí, která jen posilují vědomí komunity. Jakožto cizinec vnímám, že budoucí generace vzešlé z této komunity se do irské společnosti dokáží začlenit snáze než do české, pokud jim rodiče vybojují pevné základy. To se však podaří jen těm, kteří jsou schopni osvojit si cizí jazyk alespoň do pokročilejší komunikativní úrovně a přizpůsobit styl života irskému. Neschopnost domluvit se anglicky však dává práci nám, interpretům, a méně vzdělanějším Romům je tím umožněno přežít v cizím systému. Nezbývá tedy než zakončit větou, kterou se se mnou často loučí moji klienti: „Děkujeme, přijďte zas!“